
New Substance
—
Portheimka Gallery, Prague, CZ
Group exhibition
Curator: Petr Vaňous
Exhibiting artists: Jiří Petrbok, Martin Gerboc, Adéla Nováková, Adriana Sarnová, Alexandra Grüner, Andrea Baštýřová (Lédlová), Anna Tretiagová (Krajčová), Anna Krištofíková, Anna Ruth, Annemari Vardanyan, Beatrice Dandová, Filip Kůrka, Gabriela Slaninková, Hana Süssová, Jakub Tytykalo, Jan Štulíř, Jan Uličný, Jiří Baštýř, Jiří Marek, Jozef Čižmár (Andros Foros), Karolína Cibulka, Karolina Netolická, Klára Hartlová, Klára Sedlo, Leonard Železo, Liza Libenko, Lucie Hošková, Marcela Putnová, Marek Škubal, Markéta Garai, Marta Zechová (Gruber), Martin Herold, Martin Kolář, Martin Mlateček, Matěj Pokorný, Michal Drozen, Miroslav Šeda, Ondřej Boušek, Ondřej Roubík, Oskar Hořánek, Patrik Pelikán, Pavla Škrletová (Linková), Renata Cziroková, Roman Košťál, Štěpán Dlouhý, Tereza Frindová, Tereza Zichová, Tomáš Absolon, Veronika Dobešová (Valentová), Veronika Gabrielová, Magdalena Rajchlová
The exhibition 'NEW SUBSTANCE' presents the works of the students and graduates of the Drawing Studio at the Academy of Fine Arts in Prague, who were taught by Jiří Petrbok (the studio head), Petr Vaňous and Martin Gerboc in the years 2011 to 2023. The NEW SUBSTANCE is a breeding ground for diversity, plurality of opinions and ever refreshed sense of topical artistic expression. A total of 52 authors presented at the exhibition reveal the sensitivity of the generation of young adults who live in a confusing and complicated world to which they respond at the best of their skills. The NEW SUBSTANCE (cultivated under the hands of the P-V-G team) and its generation message has already found its audience. The idiosyncratic style of the drawing studio‘s students and graduates is characterized by almost manic search for an expression that would capture and fix things, states and situations that are transcendental, ephemeral, and fleeting. The medium of drawing serves as the basic creative tool, which can be equally used to create and to destruct. The algorithm between the imaginary ‚building‘ and ‚ruin‘ provides a unifying fundament of the exhibition. Drawing permeates in Kafkaesque way the paintings, sculptures, objects and installations as the basic geodet- ic structure, which is, however, eroded with incongruity, misunderstanding, irritation, revolt, protest, anxiety, etc. The discernible yet immeasurable inner movement seeds restlessness with its expressive dynamics. Strangeness, incongruity, and restlessness are the facets that are meant to and do attract the viewers, which are reflected in the poetics and expression of the works.
The drawings grow from the plane of provocative self- reflection as a crossroads of emotions, irony, self-irony, distance and black humour. The sharp contrasts create a dynamic content; they are magnets and warnings that open doors, seduce, and punish. The exhibition explores sight as an organ of sensory perception contaminated with contradictory experiences, subliminal prejudices, banalities and the collective subconscious of social media. Alienation and distance, compensated with novel ways of inverse representation and prosthetic embodiments, are other essential features of the exhibited works. The gameplay design lies behind the montage of demonic characters, ecstatic and hermetic states, travesties, psychedelic states and escapist dreams. Narcissistic self-admiration is broken by cruel self-mockery. For some artists, all it takes is a realistic capturing of a scene or a banal symbol to evoke the intended emotions. The dark side of personal and social phenomena and events instigates the explication of darkness where the clarity of human intention disappears. Yet this is not the merry game of hide-and-seek. The gaming design is rather a methodical defence against the subversion and disinte- gration of human perception and sensitivity. Things appear ugly due to comparison with the current illusion of unques- tionable beauty. The young generation of artists magically shatters these bi-polar aesthetic categories, offering an unforgettable personal experience to the viewers. Their creative works is a declaration of openness to knowledge that hurts to make us see clearly.
Social media and the new ways of communication have blurred the once clear boundary between the personal- intimate and the public-personal spheres. Serious social issues that must be addressed lurk beyond the horizon of everyday banalities. Problems are piling up at a rate that does not let anyone stay idle. We are forced to return to ourselves and to revise over and again our decisions and the ensuing actions. This is a message of the exhibi- tion ‚NEW SUBSTANCE‘, whose title refers to the efforts of visual art to substantiate what cannot be expressed otherwise. The principle of reality and the principle of pleasure push each other off balance, thus setting into motion the peculiar act of creation; partly a casual game and partly a fight for survival. The dialectic of winning and losing fills every single day, whether it has begun with a sunny, cloudy, rainy or freezing morning.
The youngest artistic generation is getting interwoven. with the nervous system of the present. They maintain it, test its limits and push it forward, as a counterpoint to consumerist passivity, ignorance, detached market speculation and suffocating hyper-correctness, which are nothing more than thinly veiled power struggles and pragmatic ambitions.
Výstava NOVÁ HMOTA představuje většinu studentů a absolventů ateliéru Kresby z pražské Akademie výtvar- ných umění, kdy v něm v letech 2011-2023 pedagogicky působili Jiří Petrbok (vedoucí ateliéru), Petr Vaňous a Martin Gerboc. NOVÁ HMOTA je líhní rozmanitosti, názorové plurality i neustále obnovovaného smyslu pro aktuální výpověď. Celkem 52 autorek a autorů zpřítomňuje citlivost nejmladší dorůstající generace, která žije v ne- přehledném a komplikovaném světě, na nějž podle svých schopností reaguje. NOVÁ HMOTA (k jejímuž zrození při- spěl tým P-V-G) už si prostřednictvím generačního pocitu hledá cestu ke svým divákům.
Klíčové projevy studentů a absolventů ateliéru kresby jsou spojeny s místy až manickým hledáním výrazu, který by nějakým způsobem zachytil a fixoval věci, stavy a situace, které unikají, vytrácí se, mizí. Základním východiskem pro tyto tvůrčí aktivity je médium kresby jako nástroje, který Ize používat konstruktivně i destruktivně. Algoritmus mezi pomyslnou stavbou“ a „ruinou“ dává tematický půdorys celé přehlídkové výstavě. Kresba kafkovsky prostupuje obrazy, sochami, objekty, instalacemi jako základní geo- detický rozvrh, do něhož se však vkrádají prvky nesouladu, nedorozumění, iritace, revolty, protestu, úzkosti atd. Lze tu zaznamenat jakýsi nezměřitelný vnitřní pohyb, který svou expresivní dynamikou šíří neklid.
Nepatřičnost, nesoulad, neklid jsou tím, co má oslovovat a oslovuje. Tomu odpovídá poetika a výraz prací, které často vyrůstají z roviny provokativní sebereflexe, v níž
se vzájemně křižují otevřené emoce s ironií, sebeironií, distancí a černým humorem. Ostré kontrasty propůjčují výstavě obsahovou dynamiku. Vtahují a varují zároveň. Otevírají dveře, svádí, trestají. Zrak je tu prověřován jako orgán smyslového vnímání, které je kontaminováno rozporuplnými zkušenostmi, podprahovými předsudky, banalitami a kolektivním podvědomím sociálních sítí. Dalším zásadním rysem vystavených děl je odosobnění, odcizení, které je kompenzováno novými způsoby inverzní reprezentace a protetických ztělesnění. Herní princip tu stojí za montáží démonických postav, extatických a hermetických stavů, travestií, psychedelických roz- položení a únikových snů. Narcistní sebeobdiv tu střídá krutý sebevýsměch. Někde stačí jen realistický přepis scény nebo banalita symbolu, aby vzbudili patřičné emoce. Odvrácená strana osobních i společenských jevů a dějů vedou k explikaci temnoty, v níž se vytrácí jednoznačnost lidské intence. Není to ale radostná hra na schovávanou. Herní princip je spíše metodickou obranou před rozvratem a dezintegrací lidského vnímání a citlivosti. To, že se něco zdá ošklivé, je zároveň poměřováno iluzí toho, co se jeví za současných podmínek jako nezpochybnitelně krásné. Generační magické rozpohybování těchto polaritních estetických kategorií přináší divákovi silnou osobní zkuše- nost. Je to deklarace otevřenosti vůči poznání, které, aby projasňovalo, zraňuje.
Jednoznačné rozhraní mezi osobním-intimním a veřej- ným-odosobněným se díky vlivu sociálních sítí a nově nastavené mezilidské komunikaci vytrácí. Za horizontem každodenních banalit číhají závažná společenská témata, která je nutné řešit. Problémy se vrší rychlostí, která ne- připouští pasivitu. Nezbývá, než se vracet k sobě samému, znovu a znovu revidovat svá rozhodnutí a s nimi spojené jednání. O tom - mimo jiné - vypovídá výstava NOVÁ HMOTA odkazující svým názvem k úsilí vizuálního umění zhmotňovat a tvarovat to, co lze jinak vyjádřit jen stěží. Princip reality a princip slasti se tu vzájemně vychylují ve své dominanci a tím spouštějí aktivitu zvláštní pova- hy - tvorbu. Trochu nezávaznou hru a trochu boj o přežití. Dialektika vítězství a prohry je mechanicky se opakující ná- plní každého dalšího dne, ať už začíná slunečným, kalným, deštivým nebo mrazivým ránem.
Nejmladší umělecká generace se pomalounku vplétá do nervového systému současnosti, udržuje ho, dráždí a rozvíjí jeho potenciál. Vytváří protipól konzumní pasivitě, ignoranci, odosobněné tržní spekulaci i dusivé hyperko- rektnosti, za kterou se zpravidla pouze pokrytecky skrývají mocenské zájmy a pragmatické ambice.